Dnešní doba neustálého shonu a honby za nedostižitelným štěstím, které má pro každého jinou tvář, s sebou krom chorob těla přináší stále častěji také choroby duše. A bylo by mylné se domnívat, že na takovéto choroby se neumírá...
Vztah majoritní společnosti k těmto lidem-pacientům nebývá kladný (převládá nepochopení, strach a odpor), pokud ovšem většinová společnost vůbec nějaký postoj k těmto lidem izolovaným mimo náš svět zaujímá. Málokdo si však uvědomuje, že tito lidé pocházejí z "našeho" světa a že právě náš fantastický svět je mnohdy za ony zdi "blázinců" uvrhl svou dravostí a nezvladatelností. Jsme to také my, pouze ve fázi, kdy již nedokážeme snášet standardním způsobem běžný život.
Díky neomezenému přístupu a pochopení zdravotnického personálu jsem se mohl volně pohybovat se svojí kamerou po dobu několika měsíců na různých pracovištích více než stoleté Psychiatrické léčebny v Opavě, jejíž zdi se za tu dobu staly němými svědky mnoha lidských osudů a jejich bloudění. Zachycovat s pokorou a úctou skryté, nenápadné příběhy odehrávající se uvnitř pacientů a zrcadlící se v jejich tvářích a gestech... Být svědkem všudypřítomného smutku z osamění... V doprovodu zdravotnického personálu či sám hovořit s nemocnými, naslouchat jim a zejména vysvětlovat smysl mého fotografování.
Kdoví, zda alespoň někteří z nich smysl mé práce pochopili. A kdoví, zda jsem já alespoň částečně vstoupil pod povrch jejich hlubokých světů, které nemají reálné hranice. Snažil jsem se o pochopení a vystižení člověka v roli ztraceného poutníka a předkládané fotografie jsou zcela jistě alespoň dokumentem mé cesty k nim. Koneckonců bylo také cílem mého snažení co nejvěrohodněji zachytit souvislost mezi tím, co jedinec prožívá ve svém nitru, a působením místa, kde se právě nachází. Tedy místa, které zejména chápu jako jakési nitro naší společnosti, podvědomí, které jen občas vyplouvá na povrch.