Bylo to někdy v roce 2001, na počátku mé tvůrčí cesty. Z podnětu Vojtěcha Bartka jsem tehdy začal dokumentovat mizející svět ostravských dělnických kolonií. Detaily už si nepamatuji, ale nikdy nezapomenu na pocity, které jsem tehdy zažíval: na napjaté očekávání, zda to, co jsem vnímal a chtěl zachytit, skutečně bude i na citlivé vrstvě. Několik let jsem tehdy fotografoval dění na periferiích Ostravy, tamní narušenou sociální strukturu a celkovou materiální a kulturní erozi mnoha míst v Ostravě-Hrušově a Vítkovicích.
Své snímky jsem tehdy koncipoval zejména jako oslavu lidskosti a bezprostřednosti, chtěl jsem zachytit cosi jedinečného, něco víc, co odhalily jen některé fotografie, vzniklé v této atmosféře rozpadu. Ze všedního toku života se vynořily výjimečné věci, jevy a události, zprvu banální, šedivé a nevýznamné. Ale jak dávno přede mnou řekl někdo moudrý - i v kapce vody lze spatřit celý svět. Fotografická rekognoskace zanikajícího světa bývalých dělnických kolonií v Ostravě-Vítkovicích a Hrušově mi přinesla nejen zdroj pro mé umělecké vyjádření, ale stala se i cestou, na níž jsem poznal mnohé o sobě samém i svých uměleckých ambicích, poznal jsem svoji neutuchající zvědavost a naučil se respektu k životům jiných lidí.